Stokrát ach aneb Trhy na Náplavce

Hele, jako nebudem si tu nic nalhávat, zrovna nepatřím k nejemocionálnějším lidem, kteří kdy pobíhali po tejdle planetě. Jen tak něco mě nedojme, a když už jo, dávám si sakra záležet, aby to na mě nebylo až tak znát. Radost ostatních přijímám s rezervou a vůbec sem nejradši, dyž se děje v mně vzdáleném okolí. Ale každou sobotu, nezvítězí-li ve mně mé jihočeské já a neodtáhne mě zpět do milované rodné třebáně, se mé srdce naplní stoprocentním pocitem blaha (tedy v třeboni se mi plní též, to dá rozum – takže oprava: vlastně každou sobotu se mi plní srdce blahem) a stává se ze mě lidská varianta králíčka azurita, který právě slastně chrní v čerstvě vypraném prádle. A nemá na to vliv nic menšího než farmářské trhy na náplavce.

Celý příspěvek

Koprovka se šestima jako od maminky

Jako většina egomaniaků žiju sladkým životem, ve kterém se nechávám unášet vlastní úžasností, svou blaženou přítomností osvěžuji životy ostatních, je mi téměř nemožno být ve stejné místnosti ze zrcadlem, aniž bych se stále nepozorovala, jak vypadám, když vykonávám každodenní úkony obyčejných lidí, a ba co více, všechno, co dělám, provádím s dokonalostí sobě vlastní. Proto je skoro nemyslitelné, že by mi kdy něco nešlo, nedejbože, fakt ohromně nešlo. 

Celý příspěvek

Risotto s chřestem, citrónem a mátou aneb Mé umění zas pokročilo o kus dál

Odříkat se dá ledasco. Sladký, čokoláda (ta de ale dost těžce, zvlášť ta hořká a víceprocentní), sex (ale kdo by to dělal?!), fejsbůky, dyž se člověk potřebuje učit, smažená jídla (fuj!), alkoholický dýchánek, dyž je třeba zatnout zuby a psát – příkladů je, nojéje! Ale dyž s koncem dubna dorazí sezóna chřestu, kerá trvá jen dva měsíce (tj. do konce června – jak říkaj naši dojčešprache kamerádi: Kirschen rot, Spargel tot), je až hřích odolat a nic si z něj neuvařit. A já, ač jsem duchovně založená bytost (zdravím, sestro!+), hřeším po chřestech ráda. Celý příspěvek

Jak mi Zdéňa konečně uvařil aneb Návštěva Café Imperial

Na světě to v jistech věcech funguje dost jednoduše. Někdo má rád auta, tak je jeho snem mít poršáka. Jinej má rád ulepený věci, šišlání, všude bordel a neutišitelnej hluk – tak si pořídí dítě. 15% zaměstnanecká slevová kartička do luxoru je zase snem všech milovníků knih. No já naštěstí kamaráda s takovou kartičkou mám, takže mi zbejvá už jen nesplnitelnej sen být zaplavena neunositelným množstvím bot, ochutnat všechna jídla světa (ty cibulový vynechám, abych nebyla tak hamtyhamty) a projíst se známými restauracemi Čech. První a druhý sen si plnim permanentně a třetímu jsem se výrazně přiblížila 11. 4., kdy jsem se absolutně božsky přejedla v Café Imperial.

Celý příspěvek

Čokoládové pěna aneb Běhání se přece něčím musí vykompenzovat

Čokoládová pěna či mousse au chocolat či chocolate mousse (nepotrvá to dlouho a přidám sem i španělskou verzi, neb jsem krutě multilingvní) je velmi vděčný dezert, neboť není zdaleka tak pracný, jak by se mohlo zdát, dokáže sám ztuhnout v ledničce (tedy pokud se vám ho svou vlastní šikovností nepodaří z ledničky shodit na zem a fatálně rozbít, neboť jste dezert šikovně umístili do vínových skleniček, které se vešly pouze do dveří lednice a jež při prudkém otevření dveří velmi ochotně vypadávají ven) a chutná naprosto božsky.

Celý příspěvek

Jak jsem ochutnala pštrosa aneb Návštěva Hotelu U tří pštrosů

Přijde velká změna: tento úryvek totiž nezačne citací Svatčina jídelního přání, dokonce v něm Svatku ani jednou (krom této první věty) nezmíním! (Však já jí to zas vynahradím.) – Mám jednoho kamaráda, se kterým se bohužel nevídám tak často, neb se nám horkotěžko daří skloubit naše časové harmonogramy. Proto jsme se před nějakým časem dohodli, že kdykoliv se spolu uvidíme, spojíme to s nějakou příjemnou restaurací, ve které ani jeden z nás ještě nebyl. No a včera padl los (zatím ne ten čtyřnohý) na pštrosí restauraci. Příště si prej dáme tučňáka.

Celý příspěvek

Blanšírování

Neboli jedna z kuchařských technik, jejíž názvem každého, kdo se o vaření až tak nezajímá, posadíte do kolen. Neboť zní mnohem chytřeji, než procedura sama o sobě je. Ovšem jakmile začnete popisovat, o co že to vlastně jde, efekt cizího slova se rozplyne, neboť druhá strana zjistí, že jen něco mrsknete do horký vody, pak to z ní zas vyndáte, a to že ona (ta druhá strana, ne, nejsem teď gendrově zkreslující) jako používá taky. – Ale co si budem povídat, vona to zas taková bžunda nejni.

Celý příspěvek